Pro mne je absolutním filmařem Jan Špáta – sám sobě režisérem i kameramanem.
Ale to v hrané kinematografii není možné.

František Vláčil

Jan Špáta je autorská osobnost, tvůrce - jeho práce má duši.
Stojí za svou prací celou bytostí. Já vždycky jeho práci vnímám
stranou dobrého a zlého a nechávám se tímto lidským hlasem unášet jako hudbou
a v objevnosti jeho pozorování cítím resonanci magických nevysvětlitelných,
ale existujících tajemství života.
Špátovo do krve opravdové střetávání se světem navozuje pro mne nová spojení,
tříbí mé vidění, slyšení – vnímání, zavalené jinak balastem banalit
chaotického všedního života.
Jan Špáta do tohoto objevování dává všechno ze sebe.
Proto tak cítíme v jeho práci život.
Taková práce – takové hledání a riskování – má hodnotu.
Jsou to záblesky světla, inspirace a tak potřebná naděje.
Ale stojí to zdraví, stojí to štěstí, stojí to život.

Evald Schorm

Vladimír Holan napsal: Básník je neustálá přítomnost.
Jan Špáta – za jeho obrazy vidím jeho skrytého, ale přítomného, vědoucího a citlivého na závan větru, povzdech, třepot křídel.
Na chvíli poodešel, ale to je jen zdání. Často se probouzím s vědomím, že spolu s Evaldem chystají dokument o tom, co přijde.

Jan Kačer

Jan Špáta je zrcadlem pro všechny bláhovce, kteří se domnívají, že mužnost spočívá v síle svalů, kategoričnosti projevu a počtu ukořistěných skalpů. Jan Špáta byl chlap svou tichou skromností a lidskou opravdovostí.

Jaromír Štětina

Oskar Wilde kdesi říká: „Všichni žijeme v kanálu, ale někteří z nás se dívají na hvězdy.“
Jan Špáta se na hvězdy díval celý život.
Myslím, že Jan Špáta byl nejvýznamnější osobností českého dokumentárního filmu 20. století.

Rudolf Krejčík

MŮJ JAN ŠPÁTA

Špátovy filmy o svém autorovi vypovídají takřka všechno. To zbylé zůstává tajemstvím, uloženým v srdcích jeho blízkých.

Kolik přátel a nepřátel se pokusilo prodrat k jeho osobnosti výstižnou nálepkou?

Tichý génius, dokumentaristický světec, mistr filmového obrazu, filmař políbený múzou, avantgardista 60. let, citový vyděrač, kýčař, nekompromisní patriarcha, venkovský mudrlant, nelítostný šprýmař, otravný kazatel, veselý chlapík, nepřístupný člověk, obdivovaný muž, modrooký kluk, přísný profesor, vtipný společník, depresivní intelektuál, miláček žen…

Venkovský chlapec z Hronova, vychovaný přísným náročným otcem a obětavou náročnou maminkou, odešel v sedmnácti letech do Prahy. Jako kameraman, absolvent FAMU, vyjel dvakrát na cesty kolem světa, projel všechny světadíly, točil obyčejné lidi, anglickou královnu či Fidela Castra.

Slovo filmař je pro mě synonymem Honzova jména. S kamerou zacházel v proměnlivé neodhadnutelné realitě vždycky s elegancí a sebejistotou. Jeho kameramanské denní práce byly z devadesáti procent použitelné, a to bylo něco, co jsem pak už nikdy v životě nespatřila a zřejmě už nespatřím. Jeho obrazové vidění bylo určitě plodem talentu a inteligence. A režijní um dítětem přemýšlivosti a zodpovědnosti. Zřejmě při něm vždycky stála sudička múza.

Jeho kameramanské mistrovství spočívalo v estetizovaných krásných záběrech i v reportérské pohotovosti a především ve vidoucí dokumentární kameře, která se musela rozhodovat v okamžiku, kdy se děj před ní odehrával. Jeho silnými zbraněmi byl dlouhý objektiv a důvěra v záběry v protisvětle. Kamera Cameflex byla jeho milenkou, zacházel s ní šetrně a suverénně. Ke kameře patřil jeho poklad – dlouhý objektiv 250 mm, sestrojený zlatýma českýma rukama. Optiku objektivu tvořilo obyčejné brýlové sklíčko.

Jako režisér byl mistrem zkratky a hutného dramatického tvaru. Autorský dokumentární film je věrným obrazem autora - jaký člověk, takový film. Vyjadřuje režisérovu povahu, kritičnost či toleranci, potměšilost či obdiv, sklon k básnivosti či realistické autenticitě, vypravěčskou popisnost či smysl pro dramatické gradování výpovědi.

Jako člověk, který celoživotně směřoval ke skromnosti až asketismu, věnoval své filmařské angažmá sociálním tématům.

Jako homo politicus využil svého dokumentaristického mistrovství ke kritice komunistického režimu, v dobovém předstihu zejména ve svých dvou filmech – v Největším přání I. v roce 1964 a v druhém dílu v roce 1989.

Pro moji generaci dokumentaristů byl pan Někdo. Fascinovalo nás, že je sám sobě kameramanem - to nebylo v době natáčení těžkou pětatřicítkovou kamerou obvyklé. Obdivovali jsme jeho osobnost a obrazivé, dramaturgicky dokonale komponované filmy plné statečného citu. Odvíjely se samy od sebe, ale pod vnější lehkostí se skrývalo až příliš mnoho Honzovy zodpovědné ctižádosti. Jsem přesvědčená, že tato zodpovědnost ve filmařině i v životě ho zabila.

Vím určitě, že stopa jeho poselství zůstane zachována déle než určí trvanlivost celuloidového pásu, a otisk jeho osobnosti v naší kulturní paměti bude přítomný tak dlouho, dokud jeho vzkazu budeme naslouchat.

Olga Sommerová

MŮJ TÁTA

Ma jedinecna dcero, meho srdce sampione, tesim se na Tebe v utery rannim busem. Podle tonu tve sms predpokladam, ze se mas dobre. Tak ahoj. Tata
(15. 1. 2006)

Před tátovým domem v Jevanech je pět bříz a velké pole. Ráda jsem tam s ním postávala a pozorovala - v létě na poli divoké kvítí v podvečerním světle, na podzim barevné lesy za vesnicí, v zimě kouře z vesnických komínů v protisvětle.
Když bylo tátovi pětašedesát, pověsil zčistajasna filmařinu na hřebík a najednou jsme mohli být víc spolu. Táta žil sám v jevanské chatě kousek od Prahy. Mně bylo patnáct a začala jsem za ním jezdit pravidelně každou sobotu, a tak to zůstalo až do mých dvaadvaceti. Za těch sedm let, během kterých jsem prožívala svá první velká zamilování, bylo pro nás téma lásky jedno z nejvášnivěji diskutovaných. Byl můj rádce a ochránce. V klidu a tichu chaty, při práci venku na zahradě, při soustředěných rozhovorech o životě jsme se stávali kamarády.
Každé ráno, ještě když jsem spala, mi připravil královskou snídani z křupavých rohlíků a v poledne některou z jeho vyhlášených polívek. Po obědě jsme si vedle sebe na gauči dávali dvacet. Táta pak z legrace říkal, že za ním jezdím jako do sanatoria nebo jako za babičkou na prázdniny.
Na procházkách po jevanských lesích mi dával lekce filmařiny. Zastavovali jsme se a táta mi říkal, kam by za daného světla postavil stativ s kamerou a kam svého filmového hrdinu. Za měkkého světla při dešti točil pomyslným dlouhým objektivem kdejaké osamělé chodce, vysvětloval mi zrádnost prudkého světla i krásu smrákání. Učil mě pozorovat život a lidi, motivoval mě k pracovitosti, k odpovědnosti ve vztazích, k radosti ze života.

Tatik bojuje s zivly, laduje do kamen, venku fujavice, naveje. Taky stesky, posmutnelost, osamocenost. Stari je blbec, dosud ale ke mne docela milosrdny. Predstava toho horsiho nekdy docela desi. Pekny den, cerko, at se vse dari. Tata
(7. 2. 2006)

V zimě jsme po procházkách přicházeli zmrzlí do vyhřáté chaty. Táta upekl bramborák, veliký přes celý talíř, a s bílou kávou jsme ho pak baštili, zatímco za okny sněžilo.
Celý rok krmil zvířátka ze své zahrady a pak je velkým oknem z tepla svého domova sledoval - na stromech dvě veverky, v krmítku zvonohlíky, sýkorky a kosáky. Jeden kosák měl poraněné křídlo od sousedovy kočky a statečně a vytrvale hopsal po zahradě dál. Táta mu říkal kosák Křidélko.
Někdy před spaním jsme si dělali hudební večer - poslouchali jsme klavírní koncerty Rachmaninova, jindy zas Mahlerovy symfonie. Naučil mě poslouchat vážnou hudbu. Často jsme si i povídali o radosti, jakou míval, když pracoval ve filmu s hudbou. Tomu momentu, kdy ve filmu hudba nastoupí, říkal „nasazování křídel“.

Zacalo prset, je mi lip. Delam dnes domaci polozky, mam tady plno papirku. Snad se Ti ve strizne dari vitezit a film se zacina vrbit. Pravidelne jez, spi a hejbej se! Tata
(27. 9. 2005)

Když jsem byla hodně malá, sledovala jsem tátu, jak si rozkládá barevně popsané lístečky po koberci, různě je přesouvá a připravuje tak svůj film do střižny. Přirovnával skládání filmu k pletení copu. Musí v něm být prokombinovaných několik témat a musí to držet pohromadě.
V osmnácti jsem natočila první film pro televizi. Od té doby jsem každý hotový film vezla hned ukázat tátovi. Vždycky byl mým prvním divákem. To jsme potom seděli blízko sebe a povídali si. A já mu vlastně mohla částečně vracet to, k čemu mě v průběhu života vedl. To byly nejšťastnější chvíle.

Tesim se na Tebe, dcerusko, ze potesis posmutnelou dusi starnouciho tatika. Budu u busu a tam si dame pusu. Tata
(31. 3. 2006)

V květnu roku 2006 táta vážně onemocněl. Tři měsíce statečně bojoval a já jsem ho držela za ruku.
Začátkem září jsem jela sama do Jevan. Doznívalo horké léto, nejbolestivější léto mého života. Cestou od autobusu jsem se zastavila u rybníka. Vybavila se mi jedna situace z dětství - bylo mi tak deset, byl srpen a stmívalo se. Byli jsme s mámou a tátou sami u rybníka, já ve vodě předváděla stojky a oni seděli na břehu a známkovali mě. Když jsem se pak po delší chvíli vynořila z vody, oni si něco zamilovaně špitali a nevšímali si mě. Tam jsem cítila, jak se mají rádi. Pak jsme jeli všichni na kole už za tmy domů.
Vzpomněla jsme si na strejdu Lubora, jak říkal, že ztrátou bratra Jendy, jako kdyby ztratil i velkou část svého dětství. Já to teď cítím stejně.

Jezdívám teď do Jevan. Zahrada je posekaná, prázdná. V přístřešku pečlivě narovnané dřevo na zimu, kolikrát jsme ho tam s tátou tahali, řezali a umělecky přerovnávali do velkých zdí! Uvnitř v chatě je stále uklizeno, ticho a zima. Na papírku na stole je tátovým písmem:
Udělat v létě:
- sloupek u vrat rozebrat a zabetonovat
- zpracovat betonovou směs
- natřít stoly a všechno, co je vidět
- oškrabat, vysádrovat a natřít komín, kuchyň a krb

Koukám z tátova pokoje ven na zahradu skrz velké okno. Krmítko je prázdné, ale na stromech se hemží tátovi ptáčci, možná snad i kosák Křidélko. Napadá mě, že jsem mu za těch našich sedm společných jevanských let řekla spoustu postřehů a pocitů o nás dvou, ale asi jsem mu už nestačila říct, jak jsem mu vděčná, že mě svým trpělivým a soustředěným zájmem o mně a o náš vztah dokázal přivést k mnoha činům a k radosti ze života. Neřekla jsem mu ani, jak jsem šťastná, že mi je takovým milujícím tátou...

Jsem z Tebe a Tveho pristupu k zivotu a praci nejakej dojatej, nebo co. Proste se mame, ze se mame! Opatruj se. Tvuj tata
(28. 1. 2006)

Olga Špátová