Kdy jste se poprvé začal zabývat myšlenkou na vydání zásadních Špátových dokumentů a jak dlouhá doba uplynula až k finální realizaci?

Po smrti Jana Špáty v srpnu 2006 bylo jasné, že nesmíme dopustit, aby se Špátou odešly navždy i jeho filmy. Kvalitní přepisy snímků v té době neexistovaly. Okamžitě jsme začali s Olgou & Olgou a Richardem Němcem pracovat na tom, abychom „zachránili“ alespoň ty nejzásadnější Špátovy filmy. Od té doby uplynuly tři roky, během kterých jsme sháněli finance, zjišťovali, v jakém stavu jsou původní kopie a negativy, a poté drželi palce kouzelníkům z UPP, kteří filmy pečlivě zrestaurovali.

Co bylo v celém procesu nejtěžší?

Špátovy filmy miluju, ale dívat se na ně „po okně“ bylo trochu únavné. Leč bylo to potřeba. S Olgou Špátovou jsme je takto „sjížděli“ několik týdnů a zapisovali každý škrábanec, chlup nebo nečistotu v obraze, kterou potom technici digitálně odstraňovali.

Jan Špáta je považován za klasika českého dokumentu, v čem vy vidíte jeho výjimečnost?

Špátovy filmy v sobě vždy snoubí hluboký obsah a téma a nápaditou filmařinu. To je takový jeho trademark. Obsah a forma jsou dokonale vyvážené.

Znal jste všechny Špátovy filmy, nebo jste některé viděl poprvé až při příležitosti sestavování setu 4 DVD? Překvapilo vás něco při současné práci s jeho filmy, objevil jste nějaký nový detail, dimenzi, vyznění....?

Filmy jsem znal, v dětství jsem byl rodiči nucen je zhlédnout povinně. Tenkrát bych se raději díval na Vinnetoua. Překvapilo mne, že když jsme letos promítali ochutnávkový výběr na festivalu ve Varech, byly sály narvané. Mladí lidé si někdy i 40 let staré dokumenty užívali, jako kdyby byly natočeny včera. Ty filmy prostě nezestárly.

Který film ze Špátovy tvorby máte nejraději vy osobně?

Mám jich nejraději víc, ale zásadní je celovečerní dokument Největší přání II., který vypráví o české společnosti na sklonku komunistického režimu. Je to jeden z nejlépe „udělaných“ celovečerních dokumentů, které jsem kdy viděl. Proto samozřejmě ve výběru nechybí.

Profil Jakuba Sommera