Měl jsem to štěstí, že mou profesí se stal film dokumentární, a protože dokumentární film a život jednou jsou – nebylo v mém životě události, která by nějak s filmem nesouvisela. Byl pro mě poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost, trápení, zoufání a beznaděje i okamžiky největšího štěstí.

Jan Špáta
(25.10.1932 Náchod - 18.08.2006 Praha)

Jana Špátu, dokumentaristu, zrodila šťastná konstelace osobnosti lidské a umělecké, možnost být kameramanem a režisérem zároveň. Jeho dílo a osobnost ovlivnily českou dokumentární kinematografii, mluví se o Špátově dokumentaristické škole. Jeho filmy byly oceněny na zahraničních festivalech, jeho režijní a kameramanský rukopis byl inspirací několika generacím českých filmových dokumentaristů.

V roce 1952 absolvoval Průmyslovou školu grafickou - obor fotografie. V letech 1952 - 1957 studoval kameru na FAMU. Od roku 1957 pracoval jako kameraman filmových týdeníků, reportážních a dokumentárních filmů v Krátkém filmu Praha.

Jako kameraman pracoval téměř se všemi tehdejšími dokumentaristy. Nejvýznamnějším spolupracovníkem byl pro něj Evald Schorm. Tato spolupráce silně ovlivnila i jeho touhu po samostatné režii. Od prvního autorského filmu NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ z roku 1964 se datuje jeho samostatná režijní tvorba, přestože nadále pracoval jako kameraman. Tento jeho první film spolu s následujícím RESPICE FINEM získaly nejvyšší pocty na domácích i zahraničních festivalech.

V roce 1968 získal ocenění ministra kultury Za vynikající tvůrčí přínos do moderní dokumentární kinematografie. Od šedesátých let točil pro zahraniční společnosti několik cestopisů na všech kontinentech světa. Jeho cestopisy nejsou a nemohou být pouhým popisem cesty, jsou obohaceny úsilím říci něco navíc, říci to svým způsobem, podívat se dovnitř, pod povrch věcí a vztahů. Objevovat v jeho filmech kulturu jiného národa je právě tak vzrušující jako zblízka pohlédnout na člověka.

Za 41 let filmařské dráhy pracoval jako kameraman na stovkách dokumentárních filmů s mnoha režiséry své i mladších generací, nejčastěji se svou manželkou, režisérkou Olgou Sommerovou.

Za 34 let režijní práce natočil 107 autorských filmů, za něž obdržel přes 60 cen na domácích a zahraničních filmových festivalech. Zdánlivá prostota a jednoduchost formy jeho filmů je výsledkem zralého životního a uměleckého přístupu ke skutečnosti, schopnosti jasně a zřetelně vyslovit myšlenku. Jako u mnoha výrazných umělců, je i u Jana Špáty patrná existence jednoho životního tématu, které obměňováno prochází celým dílem. Zajímá se o úděl bezmocných, trpících, obyčejných, malých svým společenským významem, velkých svým lidským rozměrem.

V roce 1967 vyučoval kameru na FAMU a na německé Hochschule für Film und Gestaltung v Ulmu. V letech 1991 – 2005 přednášel na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. V roce 2002 byl na této škole jmenován profesorem. V témže roce získal státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla.

Svou kariéru zakončil v roce 1998 autorskou zpovědí, dvoudílným filmem LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM.

Po ukončení filmařské dráhy psal novinové fejetony, jejichž výběr MEZI SVĚTLEM A TMOU posléze vyšel v nakladatelství Malá skála. V témže nakladatelství vyšel knižní rozhovor OKAMŽIKY RADOSTI, který vedl jeho student a nakladatel Martin Štoll.

Je otcem Martina (1961 – 2001), Jana (1963) a Olgy (1984). Vychovával nevlastního syna Jakuba (1976). V roce 1953 se oženil s Blankou Beranovou, v roce 1981 s Olgou Sommerovou.